vypravimpribehy

25.10.2007

Na jih od hranic, na západ od slunce - od jinych...

 

"Občas mívám pocit, že se nedívám na tebe, ale spíš na nějakou hvězdu," řekl jsem. "Na hvězdu, co se zdá svítit úplně jasně, ale přitom je všechna její zář jen světlo, které ta hvězda vydala před desetitisíci let. Sama už možná vůbec neexistuje, i když ti to může připadat mnohem reálnější než většina věcí, které znáš"

 

Haruki Murakami

 

---

23.10.2007

prochazka nad propasti... ci spise o ciste fyzicke bezmoci, bolesti... proste ocistec

do nemocnice jsem prisla s pulhodinovym zpozdenim, ale co, jestli tu budu jak minule cekat dve hodky na operaci v prazdny mistnosti bez novin a v tom jejich habitu, tak se mi to alespon o pul hodky zkrati....

... behem predoperacniho vysetreni se me doktorka pta, jestli se cejtimv poradku, otazce nejdrive nerozumim, pak mi dochazi a nepravdive odpovidam, ze v ramci toho mizernyho pocasi, ze jo.... pta se, jeslti tu mam rodinu nebo jestli prijde pozdeji, rikam, ze tu nikoho nemam, ze rodina je na morave, rika, ale nekoho tu mate, kdo vas po operaci prevezme, nejaky znamy.... opakuju, ze ne, ze nemam aze pojedu sama, ze jsem byla i minule a ze to zvladam sama, ze jsem zvykla. nelibi se ji to, ale nechava to byt a ja podepisuju nejaky papiry.

po predoperacnich vysetrenich se jdu prevlect, sestricka jen s povzdechem sdeluje druhe sestre, ktera me predava, ze dneska bylo toho tolik, ze uz nema ty jejich habity..... rikam si no super, ze byhc zustala ve svym a vypadala jak clovek... smula, jeste neco nasla. jeste se me pta, jestli uz jsem u nich byla, jestli mi ma dat instrukce, rikam, ze uz jsme tu poctvrty a ze uz to tu znam jak doma, usmeje se a rika, tak to vam nemusim nic vysvetlovat.... ne, nemusi... pozdeji pri vkroceni do te cekaci mistnosti uz zacina moje rezignace, pozoruju ty tri staresiny, kteri tu sedi se mnou... v gumovejch botech, hadrech, ktery jsou prilis cisty, prilis nazehleny a knofliky nedrzej v knoflikovejch dirkach... a se zelenou cepici na hlave, ktera nam schovava vsechny vlasy... tem, ktery je jeste maji.

necekam dlouho a kdyz me sestra odvadi na sal, uz mam pocit, ze jsme predcasnezestarla, pripadam si jak nadrogovana a pritom neni z ceho, vim, ze to jsou jen nervy.... jen moje nervy...

a pak jen lezim na tom luzku, koukam na ten bilej strop, na ten velkej pristroj nade mnou, kterej se stejne nepouzije... snazim se naklanet hlavu a videt alespon neco z toho, co se deje za mnou... nic, jen ten pitomej bilej strop a jestli mi neco pripada chrakteristicky pro absolutni bezmocnost, tak je to to, kdy lezite na nemocnim luzku na operacnim sale a vidite jen ten strop a nic nemuzete delat....

doktor jako vzdy prijde plnej optimismu, jenze ja se tentokrat nedokazu smat, nedokazu odpovidat vtipne jako jindy.... proste tam lezima v obliceji jen nejakou krec, co mela byt milej usmev...

rouska a ostry svetlo...

jen to ostry svetlo... a narezy.... vidim je, ale necitim, kazdy jednotlivy rez...

mam pocit, ze jsem na konci, na konci svejch sil, uvnitr se klepu jak ratlik a krec mi projizdi celym telem,

mluvim k sobe "uvolni se" "uvolni se" pomuze to vzdy jen na tri ctyri sekundy a zase krec...

snazim se vnimat doktoruv hlas a jednat dle jeho instrukci....

ale hlavne se uklidnit, prestat se nesmyslne bat, uz to prece znam...

jenze me je zle a ja vim, ze je to jen psychika

je konec, ale uvolneni neprichazi...

ani nevim, kdy uz jsme si rekla o prasky na spani, jestli na zacatku nebo az potom, ale myslela jsme na ne, ze je potrebuju, ze tentokrat to nezvladnu, nechci se zase prat z bolesti, chci ji zaspat, chci to cely zaspat...

sestra me odvadi do pooperacni mistnosti... pta se me, jestli jsem v poradku, rikam, ze jo

strhavam si tu naplast na prsou s mym jmenem a z nudy ji prekladam a lepim k sobe, abych se ji pak nasledujici minuty snazila odlepit zase od sebe... zase sestra a pta se, jestli jsem v poradku, kyvu hlavou a ona se na me zadiva a rekne, ze jste takova smutna... snazim se o usmev a opakuju, ze je mi fajn.

o chvili vedou dalsi pani, ta si me prohlizi a pta se me na moji operaci, vyvracim ji jeji domenky a opravuju ji, ze ja jsem tu kvuli jinym problemum, pak ji vyvracim, ze bych tu zustavala na luzkovym a nakonec ji jeste vyvracim, ze by pro me nekdo musel prijit... jenze ona se nedava a rika, ze me prece nekdo musi vyzvednout, ze to oni me nesmi jen tak pustit. odporuju ji a rikam, ze uz jsme tu poctvrty a ze uz jsem vazne zvykla. vyleze z ni, ze je maminkou mistniho primare oddeleni... rikam si a ksakru, doufam, ze mu to nebude vypravet... protoze by me skutecne spravne pustit nemeli, ale sanitku uz se jim mi taky nechce dat, prestoze na ni mam pravo a me se na ni hlavne nechce cekat a nechce se mi vest se s dalsimi duchodci... ja proste nechci nikoho otravovat.

uplne vyrizena opoustim nemocnici, jediny co chci, je spat a mit hlavu uplne prazdnou... nechapu, jak jsem minule mohla po operaci jeste brouzdat po obchodem... jsem rada, ze nasednu do tramvaje a jedu domu, tech 40 minut v tramvaji se zdaji jako vecnost. zavreny oci, oprena o sklo, v nejakym polovedomi.. desim se duchodcu, kteri by si stoupli nade mne a chteli by si sednout, protoze mam pocit, ze bych nevydrzela stat, kdyz si nade mnou na predposledni zastavce skutecne stoupnou, kdy pani si sedla za mne a ja se snazim uvolnit misto panovi, ten me ale nechava sedet a jen slysim, jak vysvetluje pani, ta slecna je zranena... musim vypadat priserne, i prestoze mam obrovnskou cernou ksiltovku a jeste vetsi slunecni bryle, koukam zasadne do zeme...

lekarna, beru prasky na spani, antibiotika mi objednaji na zitrejsi rano, stejne dneska nemuzu jeste sundat obvaz.

dochazim domu uz uplne mimo.... beru prasek na spani a chci spat.... jenze ... jsem jak kolovratek...pretacim se, je mi zle, chce se mi zvracet, neni z ceho, jsou ctyri odpoledne a ja mela jen jedno kakao z automatu v nemocnici... dojidam bonbony raffaelo... a ponoruju se do svych psycho snu.... v osm se definitivne probouzim a uvazuju o dalsim prasku na spani... prohmatavam si telo, citim zase na leve strane svoje zebra, jak boli pri dotyku, nevim, proc me vzdy boli leva zebra, jak kdybych tam mela modriny... pak davam dlane na bricho, jak kdyby ty dotyky mohly pomoct.... a pritom si celou dobu rikam, je to jen psychika, jsou to jen tve nervy na pochodu, proc to ted zvladas hur nez jindy... a prestoze clovek vi, nic platne mu to neni....

propadam se do stavu, kdy jsem skutecne uz zrala na blazinec.... v jednu chvili se bezmocne bezduvodne hystericky rozbrecim a rozklepu se... abych si po pul minute zase zacla mluvit sama k sobe "uklidni se" nic a tak uz jen v duchu na sebe kricim "uz se ksakra uklidni" ... prestanu brecet, neklepu se, lezim na posteli a koukam do perin.... jen prezit tuhle noc, bude lip bude lip... citim prilisne teplo svyho telo, zaludek, jez se neprijemne svira a pachut v ustech, jak kdybych mela kazdou chvili zvracet...

odepisuju na mejl, coz zjistuju az druhy den, vedu po icq konverzaci s Teoretikovou segrou o tom, jeslti si mam vzit druhy prasek nebo ne, protoze je tam napsano, ze se ma vzit maximalne jeden... jenze ten nazabira.....

jsem mimo a tak se znovu pokousim o spanek... usinam az po desate.... po jedne v noci se probouzim a uvedomuju si, ze bolest odchazi... jen si zacinam pamatovat sve sny, jen vybrane sny... ty o teoretikovi...

zacina mi byt zima, dobre znameni... nekolik hodin prerusovaneho spanku....

rano v osm uz je dobre, bolest odesla, uz je jen neprijemny pocit, v deset odlepuju naplast a jdu do lekarny pro antibiotika...

nejhorsi mam za sebou... zase na nejaky cas... jenze to bude znova a znova a znova....

dalsi 22.teho, ktery si budu pamatovat...

jen si nejsem jista, jestli skutecne jeste dokazu odhadnout, kdy to jeste zvladam a jestli nekdy odhadnu ten moment, kdy uz to sama zvladat prestanu...  

 

 

---

18.10.2007

pravo nebyt stastnej

pravo na prazdnej pohled

pravo na spatnou naladu

... jasne, zivot neni jen o praci, to vime vsichni, to nikomu psat, rikat nemusime... a proc se nekdy lidi tak chovaji...

protoze zrovna nic jineho neni... a protoze jen tak sedet doma se zalozenyma rukama je jeste silenejsi....

protoze nektery veci si clovek odzit musi...

protoze si pak rikame, ze tak sbirame ty zivotni zkusenosti, tak prekonavame ty prekazky...

protoze si myslime, ze nas to dela silnejsi....

... a ja si pritom ted pripadam  tak zranitelna, jak nikdy....

a nemam kam utect...

nehulim, nepiju, nesportuju, nepreziram se, neujizidm na snech, ani na filmech, ani na knizkach a uz vubec ne na praci...

proste jsem se naprogramovala na to, ze ted budu nejak fungovat a tak funguju, jak robot...

a pak jsou chvile, male zkraty uprostred dne, na ulici, kdy se najednou objevi ten pocit slabosti, nesmyslnosti a ja .... jsem na konci sil, snazim se nezastavit a ten pocit nejak prezit, bez slz, bez zrychleni chuze, bez zavreni se na zachod, bez tupeho pohledu do zdi....

muj zivot, moje volba, muj boj

 

 

---

17.10.2007

Nesnesitelná lehkost bytí - od jinych...

 

"Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužova těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života.  Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější."

Milan Kundera

---

16.10.2007

proti proudu nebo s proudem...

sama nevim. nevim, co uz je ta prirozena cesta, kdy se bourim, kdy jdu s davem.... dotahla jsme to do stadia, kdy proste nejenze si vubec nejsem jista tim, co vlastne chci v dohledne dobe, i kdyz moje predstavy jsou vlastne vcelku jasne.... ackoliv zrovna napsane zni nelogicky, tak to tak skutecne je, coz konci tim, ze se vrham do veci, o jejichz smyslu pochybuju permanentne od okamziku, kdy jsme do nich dobrovolne vstoupila v domeni, ze je to jen prirozeny krok....

nad vsim premyslim, aych pak stejne konala, jak kdybych uz nechtela premyslet a proste jen padala s tou lavinou, ktera se ridi... a pritom jsem si celou dobu myslela, ze jsem si zrovna jen hledala nejakou schovku, abych prezila to obdobi, kdy zrovna ta lavina pada.... a ja pak vylezla az bude po vsem....

a tak vlastne nevim, jsme strzena lavinou nebo se pred ni zrovna schovavam?

pracuju. doslova a do pismene proste jen pracuju, chce se mi dodat, ze nic vic, nic min, i kdyz to asi neni pravda, pracuju, protoze bych mela. nevim na jak dlouho, protoze vim, ze me to ubiji, ze se jen zahrabavam a jestli neco neudelam, tak zacnu cim dal vic jen degenerovat, ale bala jsme se toho stejnyho, kdyz jsem delsi dobu nepracovala...  neni to o tom, ze bych byla lina, nebo ze bych nechtela pracovat, ajen nejak od prace ocekavam, ze to pro me zase nebude jen prace. ironii je, ze ted pracuju na necem, co mi kousek patri a v planu je, ze mi jednou by mel patrit o dost vetsi kousek, ten smysl by tam mel byt, jen prestoze ja si to uvedomuju, ted je to pro me jak vezeni.

kdyz vidim svuj odraz v zrcadle, sama sebe se ptam "jaka vlastne jsi?"

zvlastni, cim vic je clovek apaticky k zivotu, tim vic si vsima jeho jemnych nuaci a nepatrnych detailu...

momentalne neverim v silu casu.

---

14.10.2007

utrzky zivota

co vlastne bude, casem, az se mi podari za tim vsim zase zavrit dvere.... zbyde jen prazdnota.... a co je horsi, ted ten muj psycho teror, ktery me sezira zaziva, kdy se musim hlidat, abych se nerobrecela na verejnosti, protoze me rozrusi nejaka pitoma veta, nebo ta prazdnota? a nejhorsi na tom je, ze ja pred sebou nevidim zadnou budoucnost, i kdyz samozrejme vim, ze logicky je to blbost, ze je to jen ted, protoze si zazivam, co si zazivam.... ale ... to, kdyz jdu spat... a zhasnu, lehnu si.. a lezim, telo napsajate v kreci, jak kdyby uz nic jineho neumelo... koukam do tmy a prevracim se z jedne polohy do druhe... a hlava boli, ze vsech tech myslenek... ktery vycitaji, vsem i sobe...

a tak jsem zpatky na sve vaze, co jsem mela pred odjezdem do zeme v dali, i centimetry okolo tech mych oblin uz jsou takovy jaky maji byt.... jedina moje radost a tak chci pokracovat, jit dal, protoze je to snad jedine, co mi ted jde... a zaroven si opet uvedomuji tu ironii, ze vzdy ve svych nejhubenejsich obdobich byvam nejopustenejsi... smutna a depresivni.

dneska jsem stala v tramvaji, jela domu, uplne znicena z inlinu... nastoupil starsi par, oba urcite minimalne pres 65... stoupli si vedle me, ale najednou ten pan zpozoroval volne sedadlo, poklepal na tu pani a ukazal ji na sedadlo, ona chvilinku jakoby zapremyslela a pak vykrocila k tomu sedadlu, on se usmal, placl ji po zadku a s usmevem ji nasledoval, aby pak stal nad ni... a byla to nadhera... videt to placnuti, tak neuveritelne prirozeny, tak hrejivy....

sedela jsem u babicky a cetla si v knizce, co jsem u ni vyhrabala, nechtela jsem sedet u nasich a jen tam tak existovat, nicilo me to.... a tak jsem byla zahledena do knizky a jednim uchem poslouchala babicku, najednou zacla mluvit o dedovi, ze mel taky plno pruseru... a ja, snazic se alespon o minimalni konverzaci, jsem prohodila... dedaaaa? ale neeee, jaky? a babicka na to, ez to se nerika... a pak dodala "ja vzdycky rikala, ze stastna zena je ta, co umi odpoustet" ... prestala jsem cist a divala se na ni a znovu si uvedomovala, co rekla... . o tom, ez deda mel do svatouska hodne daleko, mi rekla pred nedavnem moje mama prave v souvislosti s Teoretikem, aby mi ukazala, jak jsem ve svych predstavach o chlapech naivni, protoze ja vzdy dedu milovala, povazovala ho za spravnyho chlapa, takovyho jaky by mel byt vzorem a ted dalsi narazka a navic od babi. a ja si jen rikala, ze ja se odpoustet jeste nenaucila...

a dodavam, ze s tim vyrokem nesouhlasim. chapu babicku, ale ja vim, ze tohle ja nedokazu, nedokazala bych zit tak jako ona...

premyslela jsem nad tim, jestli bych se nemela s nekym vyspat... jenze nedokazala bych to, musela bych se opit a stejne je to pro me tak nepredstavitelny, ze ... proste ne.

ziju primo poustevnicky zivot, nikam nechodim, jsem skoupa na jakkoukoliv komunikaci. kdyz uz je neco nevyhnutelne, tak to proste pretrpim a tesim se absolutne nesmyslne domu, kde me nic neceka.

vcera to byly dva roky, co jsem spala naposledy s Bozskym.

nevim, proc v hlave nosim tolik pitomosti, zbytecnych datumu, detailu...

 

A tak heslem poslednich mych dnu, tydnu je citat z Amores Perros – az budete chtit rozesmat Boha, reknete mu o svych planech ...

 

---