31.08.2007
planovat vecer
domlouvali jsme se s kamaradkou, co podnikenm o vikendu... prisla druhy den, ze jeji drahy ma neco v patek, takze bysme mohli jit v patek parit... a me se tak nejak nechce, i kdyz neco podniknout byl muj napad... napad, jak si zamestnant v patek vecer mozek alespon trochu, aby nepremyslel... odpovidam, ze se mi vlastn nechce... pta se, co bych nejradeji delala... a ja rikam, ez i kdyz me hrozne sere, tak bych s nim nejradeji lezela v posteli a jen se tulila... a na nic nemyslela... ze to bych delal abohuzel ze vseho nejradeji... rika, at prestanu snit, ze takova sance neni... ptam se, proc neni... odpovida ... a je snad?... zamyslim se a rikam, ze bohuzel asi ne... a uvedomuju si, jak bych rada... a vim, ez dulezite je, ze bych na nic nechtela myslet, ani si malovat ruzovou budoucnost, ani cernou... proste jen lezet, citit ho a na nic, na uplne nic myslet.... jen si uzivat to ted... ktery vlastne nebude
mel me rad
a pry stale ma... jen uz asi jinak.. vybavuju si jak zpival... jak se na me dival, jak se usmival... jak se cely usmival... s nehou... jak me kazdym svym pohledem ujistoval... ja se ho pohledam ptala... a bala se uverit... neverila... nemohla uverit, ze ho mela cely leta blizko, na dosah ... a nevidela ho... neuvedomovala si to, co tak bilo do oci... vzdyt jsme tak stejni... vsichni okolo to videli... a my to meli nekde tam vzdau... ja urcite... jen... a stejne, tak jako to necekane prislo, jeste necekaneji to odeslo... a ja nevim proc
30.08.2007
neboli...
ale chybi... kdyz prvni pocit, ktery rano mate po probuzeni, pocit, myslenka, ktera vam jako prijede mysli a telem je... NENI TU... chybi vedle vas... neni... zvykli jste si ani nevite jak... videt ho vedle sebe... jen se dotknout... a najednou nic jen prazdnota tak ticha zavrit oci a nechat to odeznit... doufat, ze to odejde... byt vdecni za to, ze se jak robot oblecete a jdete do prace... radi za moznost, ze mozna pres tu nutnost, mozna nebude mit vas mozek moznost premyslet nad tim... vlastne stejne nepochopitelnym... co vlasten vim... vim, ze nevim, co chci... co vlastne chci, co si prat.... nepremyslim nad tim, co je spravny... premyslim nad jak a kudy... co prat, po cem touzit...
29.08.2007
proc nepsat...
prestoze jsem par veci napsala... nedokoncila, zustavaji rozepsane, protoze ja se v tom uz nechci hrabat, je to jak rozedirat si hojici rany... a me to od vcerejska uz prestalo nesnesitelne bolet, zbyla litost, nad ztratou... dalsi iluze... dalsi nadeje... jen se mi nelibi, jak moc je muj zivot neustale na houpacce a s jakou nechuti ja sleduju to, jak se muj zivot porad neubira zadnym smerem, porad se toci v kruhu a ja to vubec neridim... a vidim to tak, ze do konce roku me zadna velka zmena neceka.... jedine, co jsme schopna si tak naplanovat, jsou me kratkodobe pobyty v nemocnici... ted je lip a to staci. pro ted...
27.08.2007
pady z rana
probudim se. podivam se na hodinky a nemuzu verit, ze je teprve pul osmy rano, vzdyt jsem sla spat ve dve a posledni ctyri dny jsem toho moc nenaspala, proc nejsem schopna spat.... zapnu pocitac.... protoze si rikam, ze mozna bude na icq... neni... nevim, co jsem cekala, myslim si, ze si dal stejne invisible.... stejne i kdyby byl, tak bych nebyla schopna napsat a jen by mi bylo mizerne..... a tak jsem lezela na posteli a vedela, ze neusnu.... a jen tak dlouhe minuty lezela a koukala do prazdna a porad myslela na to, ze tomu nerozumim, ze to nechapu a ze nevim PROC..... lezi to ve mne jak balvan...tezkej... s kazdym zablikanim ikonky v pravem rohu pocitace zpozornim, jestli to neni on, i kdyz uz je hodina, kdy to byt on nemuze.... vsude ho vidim, vsechno s nim najednou nejak souvisi.... citim tu obruc na hrudniku.... to jak cely muj hrudnik svira... a tizi.... a proto se mi tak spatne dycha.... porad jsem si nebyla jista, jestli k nemu citim vic nez k Bozskemu, nebyla si jista, co citim.... az kdyz najednou neni, tak jsem to zjistila.... vim....
vzlety a pady
nevim, jake mu mam dat jmeno, nedokazu o nem psat, o vsech udalostech poslednich sesti tydnu, o vyletu nahoru.... do vysin, o kterych uz jsem prestavala verit, ze existujou, o pocitech, o kterych jsem si myslela, ze uz nejsem schopna citit... az po pady... kdy se zalykate vlastnim zoufalstvim a pocity, ktera vas dusi a kricite nekde v sobe sami na sebe, ze tohle prece nemuze byt pravda.... ne ne ne, znovu ne.... prosim te..... ale odpovedi je jen lhostejnost a mrazivy chlad na druhe strane..... ten pribeh je tak sileny, ze zacatku tak krasny, ze jsem mela pocit, ze tohle je TO. ze takhle to melo byt a ja si vsechno predtim odzila jen proto, abych mohla zazit tohle a ze tohle to, co ma byt, co jsem hledala a nasla tam, kde bych to necekala.... pochybovala jsem ... on ujistoval, presvedcoval.... kdyz jsem psala o nicholasovi, chtela jsem tak moc vsechno popsat, protoze to bylo pekne, prijemne.... a ja si to jen chtela pamatovat.... a ted.... pamatovat si to, je bolestive.... pritom mam pocit, ze nektere chvile budou patrit k tem nejkrasnejsim, co si zatim pamatuju.... a pro ten konec, ktery vlastne ani nebyl, si rikam, ejstli neni lepsi si nepamatovat, abych mohla vubec nejak fungovat, protoze ja nepremyslim nad nicim jinym nez nad nami, nad nim, nad tim, co se stalo.... a nad tim, ze vlastne nevim, co se stalo, ze to skoncilo.... nevim proc... !!!
|
